Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jednotky stráže obrany státu na jižní Moravě

10. 5. 2007
Zhoršující se mezinárodní postavení Československé republiky po nástupu Adolfa Hitlera v sousedním Německu k moci vedlo československou vládu k řadě obranných opatření. mezi něž je třeba počítat i vytvoření speciálních jednotek stráže obrany státu – SOS. Vznik těchto jednotek byl právně zakotven ve Vládním nařízení o stráži obrany státu ze dne 23. října 1936 č. 270 Sb.z.a n. Podle tohoto nařízení byla úkolem jednotek SOS „ochrana neporušitelnosti státních hranic, nedotknutelnosti státního území a spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti………“. Dále vládní nařízení vymezovalo složení jednotek SOS, jejich podřízenost a pravomoc. Právní norma byla posléze doplněna dalšími předpisy, a to Organizačním řádem, vydaným MV 16.11. 1936 č. 139 146/36, Zatímními směrnicemi pro výcvik příslušníků SOS z 1.3.1937 č. 13 – 410 /1937 – 14 a ze dne 23.7.1937 č. 48735/14 – 1937, služebním předpisem G – XI – 2 Stráž obrany státu v zajištění hranic I, II vydaným MV, MNO a MF dne 29.10. 1937 č. 111697/37 přes., Služebním řádem pro Stráž obrany státu vydaným MV, MNO a MF dne 12.8.1938 č. B – 3405 – 19/3 – 38 s služebním předpisem G – VII – 10 vydaným MNO a MF pod č.j. 254 taj. pers./3. odd.
Poslání jednotek SOS, jejich činnost v míru i v době vyhlášené ostrahy hranic je nejzřetelněji patrno a formulováno v tajném předpisu G – XI – 2, který vešel v platnost 15.2. 1938. Hned v úvodních článcích je jejich úkol specifikován jako „trvalé střežení státních hranic a soubor všech opatření, která mohou klásti první odpor útočníkovi…..“ Souborem opatření rozuměl předpis jednak zamezit nepříteli, aby pronikl přes hranice nebo bráněným pásmem, případně zdržovat jeho postup, provádět zpravodajskou činnost od obyvatelstva žijícího v chráněném pásmu o vojenských opatřeních nepřítele za hranicí (výzvědné zpravodajství) a kontrarozvědné úkoly. K tomuto účelu docházelo k permanentnímu střežení státní hranice z důvodu umožnění zpravodajských pozorování, dozoru nad obrannými zařízeními vybudovanými ve střeženém úseku a dále, aby v co nejkratší době mohly být uzavřeny komunikační závory. Z uvedených řádek je zřejmé, že tedy šlo o jednotky plnící důsledně obrannou funkci v předpolí trvalého opevnění, i když z formulace o zdržování eventuálního postupu nepřítele bylo zjevné všem příslušníkům, že jejich ústup za pevnostní pásmo v případě útoku by byl ve většině případů naprosto iluzorní.1) Tento fakt vynikne i ve světle výzbroje jednotek SOS a formulací předpisu G – XI – 2 o vedení boje v pohraničí. U nejnižších jednotek – družstev byla ve výzbroji pouze puška (obsluha kulometu, pistole), bodák, 120 nábojů (do pistole 24)

Obrazek

pistole vz. 24

a 3 ruční granáty. Kolektivní výzbroj tvořil lehký kulomet (vz. 26, 7/24, H 24 nebo M 8/15) s 1200 náboji, 1 plnička zásobníků, raketová pistole s 20 bílými, 5 červenými a 5 zelenými světlicemi.

Obrazek

kulomet vz. 26

Obrazek

kulomet vz. 7/24

Některé úseky, na jižní Moravě však tomu tak nebylo, byly posíleny obrněným autem vyzbrojeným těžkým kulometem s 2500 ks nábojů. Pro vlastní vedení boje ukládal předpis, že „při postupu silného nepřítele podají polní stráže na příslušná velitelství zprávu, kladou co nejdéle odpor, aby zdrželi postup nepřítele, a ustoupí konečně stanovenou cestou na určené místo, aby se zúčastnili dalšího boje. Polní stráže jsou umístěny 2 a více km vedle sebe, v nejpřednější čáře hlubokého zajišťovacího a obranného systému……..“
V době míru jednotky SOS podléhaly politickým úřadům a byly řízeny Ministerstvem vnitra. Pod vojenské velení měly přejít až v případě vyhlášení ostrahy hranic nebo v okamžiku přepadení území republiky nepřítelem.
Výstavba jednotek byla prováděna od podzimu r. 1936. Do jednotek byli vybíráni v počátečních fázích příslušníci četnictva a finanční stráže, případně příslušníci státní policie, vykonávající bezpečnostní službu v pohraničních městech (Břeclav, Mikulov, Znojmo). V případě vyhlášení ostrahy hranice byly posíleny na plné bojové stavy vojáky a poddůstojníky v záloze. Podle směrnic MNO směli být do SOS vybíráni pouze poddůstojníci a vojáci pěchoty, jízdy a ženistů mladších 50 let, kteří mají výcvik ve střelbě z pušky a lehkého kulometu. Pochopitelně to museli být národně spolehlivý muži zpravidla české a slovenské národnosti. Proto je třeba se pozastavit u faktu, že v četě Mikulov byli i příslušníci mikulovské jednotky Republikanische Wehr, mezi nimiž byli i němečtí komunisté. Národní spolehlivost byla sice nejdůležitější podmínkou výběru do jednotek SOS, avšak u kandidátů bylo zjišťováno a bráno v úvahu i to, zda umí německy, zacházet s trhavinami, poštovními holuby a policejními psy, jezdit na motocyklu, na lyžích, řídit auto, či ovládat koně. Šlo tedy, až do května 1938, kdy jednotky byly doplněny záložníky na plné bojové stavy, pouze o rámcové útvary, v nichž úkoly SOS byly plněny jako součást bdělejší ostrahy hranic ve vlastních pohraničních bezpečnostních útvarech (četnických stanicích nebo odd. finanční stráže). Na úseku praporu Hodonín bylo k 18.11.1936 do jednotky SOS zařazeno 66 četníků, 14 příslušníků finanční stráže a jako dispoziční záloha bylo počítáno s dalšími 26 četníky místních četnických oddělení. Vojenské zálohy byly velením praporu vytypovány, avšak až do svého nasazení nebyli o této skutečnosti vybraní muži informováni.
Nejvyšší organizační jednotkou SOS byly prapory, jejichž velitelství byla umístěna v sídlech okresních hejtmanství. V počáteční fázi budování jednotek docházelo mezi politickými úřady a velitelstvím SOS zřejmě i ke kompetenčním sporům, neboť velitelé praporů vystupovali tak, „…..jako by měl samostatnou, od hlavního politického úřadu plně oddělenou působnost, ba mnohdy tak, jako by měl v některých oborech vlastně kontrolu nad úřadem….“ Celkem podél hranic ČSR bylo dislokováno 30 praporů, z toho v Čechách 12, na Moravě 6, na Slovensku 10 a na Podkarpatské Ukrajině 2. V teritoriu jižní Moravy byla sídla praporů v Hodoníně (velitel pplk. pěch. Josef Malec), ve Znojmě (velitel pplk. Adolf Matějů) a v Moravských Budějovicích (velitel mjr. Čuta). Obvody těchto praporů tvořily správní obvody okresních úřadů Dačice – Jihlava – Moravské Budějovice, Moravský Krumlov – Znojmo, Hustopeče – Mikulov – Hodonín. Velitelství znojemského praporu po odstoupení pohraničí sídlilo od 10.10.1938 v Brně. Nižšími jednotkami pak byly roty, čety a družstva. Sídla velitelů rot byla umístěna zpravidla na četnických stanicích nebo na odděleních finanční stráže, velitelé čet byli již v terénu. Se zhoršující se mezinárodní situací po obsazení Rakouska se však jevily rámcové jednotky jako nedostačující pro výkon služby. Je to kupř. patrné z žádosti okresního velitelství stráže v Hodoníně, které po ministerstvu vnitra žádá 21.4.1938 zvýšení početního stavu četnické stanice Drnholec o 2 muže a její přemístění do Frélichova (Jevišovka), posílení stanice Novosedly o 2 – 4 muže, stanice Dolní Dunajovice a Dolní Věstonice o 2 muže a zřízení nové četnické stanice v Prátlsbrunu (Březí). Situace v Dolních Dunajovicích a Dolních Věstonicích byla o to povážlivější, že družstva SOS nemohla být z místních zdrojů vůbec doplněna spolehlivými vojenskými posilami z řad záložníků čs. armády, neboť zde pro henleinovské smýšlení nebylo spolehlivých osob.
Po obsazení Rakouska byly předpokládané jednotky SOS propojeny telefonním spojením, přičemž i poslední objekty železniční správy na státní hranici byly zvláštními poplachovými linkami napojeny na příslušné velitelství praporu SOS. Správa pošt přiznala jednotkám SOS výhodu bezplatných pilných hovorů „v zájmu obrany státu“. Přístupové cesty od hranic byly opatřeny závorami, z nichž některé byly trvale střeženy. Na úseku praporu Hodonín byly tyto závory u celnice Poštorná, ve Valticích u silnice do Schrattenberku, Reinthalu a Katzelsdorfu, v Mikulově a Novém Přerově.

Obrazek

Na úseku praporu Znojmo byly u celnice Hevlín, Jaroslavice, Hatě, Hnánice, Šafov a u mostu na Hardegg. Dalším opatřením byla příprava ženijních náloží u mostů, železničních tratí, elektrického a telefonního vedení, jež měly být uloženy a odpáleny v případě nástupu nepřítele.
Součástí přípravy byly u jednotlivých praporů i různé kursy. Tak např. prapor Hodonín prováděl ve dnech 20.4. – 20.5. 1938 velitelský kurs, ostré střelby ve Vyškově – Dědicích byly v září 1937 (zúčastnilo se jich 71 mužů četnictva, 40 mužů finanční stráže a 17 mužů policie; celkem vystřílely prapory Znojmo, Hodonín a Moravské Budějovice 22530 ostrých nábojů), dále probíhal speciální výcvik řidičů automobilů a zákopníků a ve dnech 20.9. – 9.10. 1937 plynový kurs v Olomouci.
Přímý zásah jednotek SOS na hranici nastal 20.5.1938 ve 23.40 hod. v souvislosti s první květnovou mobilizací. V noci z 20. na 21. května byli svoláni na velitelství rot záložní vojáci. Po příchodu na četnickou stanici nejprve do rukou velitele čety složili přísahu.2) Poté byli přestrojeni do vojenského stejnokroje, ozbrojeni, obdrželi odznak a průkaz člena SOS.3) Po přesunu na hranici okamžitě začali provádět strážní službu. Bojové počty jednotek činily u praporu Hodonín 804 mužů, Znojmo 902 mužů a Moravské Budějovice 652 mužů. V celé ČSR bylo nasazeno v SOS 26630 mužů.
Rychlé obsazení hranice zaskočilo jak Hitlera, tak i domácí henleinovce. Během květnové krize na jižní Moravě nedošlo k vážnějším incidentům. K narušení hranic docházelo především při útěku židovského obyvatelstva ze sousedního Rakouska. Československá vláda však vydala nařízení, podle něhož měli být Židé vraceni zpět přes hranici. Příslušníci SOS tento rozkaz neplnili s nadšením a nejednou židovským rodinám ukázali bezpečnou cestu do vnitrozemí sami.
Po dobu této krize byly jednotky SOS podřízeny místním vojenským velitelstvím. V případě jižní Moravy to byla vyšší jednotka typu divize nazvaná Hraniční oblast 38, která chránila tzv. Hraniční pásmo XIV sahající od toku řeky Moravy až po pomezí Čech a Moravy s velitelským stanovištěm v Brně, a jehož velitelem byl generál Hasal. Úsek praporu SOS Moravské Budějovice podléhal 31.p.pl.,praporu Znojmo 24. p. pl. a praporu Hodonín 10.p. pl.
Po částečném uklidnění situace od 2.7. velení nad jednotkami SOS převzalo ministerstvo vnitra. I když tato změna neznamenala zrušení pohotovosti, k částečnému omezení aktivity přece jen došlo. Tak 22. července byla zrušena permanentní služba u politických úřadů, 13. srpna byla část četnictva propuštěna pro výkon resortní služby a na hranicích byl ponechán pouze tzv. pozorovací sled , zatímco ostatní příslušníci SOS včetně vojenských posil byli staženi z bojových stanovišť na výhodná místa , kde z nich byly vytvořeny silnější pohotovostní jednotky.
Přesto všechno byla neustále činnost praporů zdokonalována. Tak např. pro případ přerušení telefonního a telegrafního spojení s velitelstvím praporů bylo připraveno i kódové spojení radiotelegrafické. Byla vydána hesla, která měla od 9. září v případě potřeby opět uvést do plné pohotovosti jednotky SOS („Panax“ pro celou čs. hranici, „Durex“ pro hranici čs. – německou, „Sirax pro hranici čs. – polskou, „Velox pro hranici čs. – maďarskou a „Solux“ pro hranici čs. – rumunskou.
Zcela jiná situace však nastala v září 1938. Ve 24:00 hod. z 22. na 23. září byla opět vyhlášena plná pohotovost pro jednotky SOS. Politická situace byla natolik vyhrocená, že začalo docházet k místním střetům s henleinovci. První incidenty nastaly již po Hitlerově výzvě k povstání na sjezdu v Norimberku 12.9. V noci ve 23.10 hod. v Dolních Dunajovicích byl uspořádán příslušníky SdP v počtu asi 600 osob lampiónový průvod s hudbou. Došlo však pouze ke slovním provokacím, a tak jednotky SOS nemusely zasáhnout. V operačním hlášení předsednictvu ministerské rady je konstatováno, že po Hitlerově řeči byl v Mikulově a ve Znojmě klid. Zřejmě, alespoň na Mikulovsku, měli na tom lví podíl příslušníci RW, jak uvádí Silvestr Nováček. Situace na Břeclavsku byla poněkud odlišná. V tomto prostoru byla převaha českého obyvatelstva (ve 40 obcích žilo 20879 obyvatel, z nichž 87,1% bylo české národnosti), a tak si zdejší henleinovci k provokacím netroufali.
Tím však nelze říci, že by jihomoravští nacisté nekonali přípravy na ozbrojené povstání. Již 7. září bylo na Šatovku zatčeno 7 osob podezřelých z vyzvědačství a zabavena radiostanice. 17. září byla odhalena dvě skladiště zbraní v Březí a 23.9. v Dolních Věstonicích. Množily se ilegální útěky Němců do Rakouska, příslušníci FS konali hlídkovou a zpravodajskou službu aj. K zostření situace v pohraničí měly sloužit i incidenty vyvolávané nacistickou šeptandou. Dne 19.9. ve 3.00 hod. začalo obyvatelstvo Dyjákoviček, Ječmeniště a Chvalovic (okr. Znojmo) opouštět své domovy a přecházelo s movitostmi a dobytkem státní hranici. Ve zprávě o situaci v pohraničí, kterou podával Státní policejní úřad ve Znojmě 4. října 1938, se uvádí: „….Po vyhlášení mobilizace pak zachvátila německé obyvatelstvo pohraničních obcí přímo panika. Z obcí začalo obyvatelstvo opouštěti houfně své domovy a vzdalovati se většinou ilegálně za hranici. Prchali muži, ženy, děti a celá hospodářství byla v mnoha případech zcela opuštěna, takže nebylo nikoho, kdo by nakrmil a napojil opuštěný a hladovějící dobytek. Některé obce se staly téměř liduprázdnými, jiné poloprázdnými. Téměř vesměs zmizeli z pohraničních obcí muži až na starce. Většina pak uprchla přes hranice…… Podobný případ byl hlášen i z Mikulova, kde 26. září v 11.30 hod. bylo oznámeno, že německý konzulát v Brně hovořil telefonicky s obchodníkem Grätzem v Mikulově, aby všichni Němci opustili ihned Mikulov. Dne 23.9. byla rozšiřována v Březí zpráva, že se chystá útok na obce Březí (Prátelsbrun) a Dolní Dunajovice.
Od 20. září dochází již v jihomoravském pohraničí k prvním vážným ozbrojeným přepadům stanovišť SOS, především celnic. Dne 20.9. od 7.45 do 8.15 hod. byl ostřelován celní úřad v Hnánicích. V noci z 21. na 22. září byla napadena celnice v Úvalech 6 – 8 útočníky s ručními granáty. Od 20. září do 2. října trvaly incidenty mezi ordnery a jednotkami SOS rozmístěnými v šafovské továrně Ing. Friedricha Bednarcze. V noci z 23. na 24. září bylo na příslušníky SOS stříleno i z bytu Ing. Bednarcze, takže po zásahu pohotovostního oddílu ze Znojma byly 3 osoby zatčeny. Při zadržení německého občana u Nového Přerova byl 21.9. bodákem těžce zraněn příslušník SOS. Nejvýznamnější jihomoravský incident se zřejmě odehrál u celního úřadu Hnánice na Znojemsku, když 22.9. v 6.00 hod. ráno přepadlo 300 povstalců celní úřad. Boje se postupně rozšířily a německé oddíly pronikly v noci na 26. září do obce. Jednotky SOS sice následujícího dne povstalce vyhnaly, ale celnice byla obsazena až do 3. října.4)

Obrazek

Při bojích o celnici byli z ní příslušníci SOS vytlačeni, budova byla zapálena a do rukou povstalců padly veškeré tajné a důvěrné spisy včetně předpisu G – VII – 10. K dalšímu střetu došlo na křižovatce silnic Havraníky – Hnánice – Šatov – Devět Mlýnů ve 23. hod. dne 24. září. Dne 26. září došlo k incidentům i v Jaroslavicích (okr. Znojmo). Při dvouhodinové přestřelce postoupili povstalci na samý okraj vesnice, avšak byli vytlačeni zpět na hranici. Při přestřelce použili pistole, samopaly a ruční granáty. U Vranova nad Dyjí bylo téhož dne stříleno kolem 24. hodiny proti našim vojenským objektům. V 0.30 hod. přišli 4 muži z rakouského Hardegu, přebrodili Dyji a chtěli vniknout do lesa. Polní stráž SOS je zastavila voláním, avšak povstalci zahájili palbu a ustoupili zpět. V časných ranních hodinách došlo opět k přestřelce u Šatova. Následující noci z 27. na 28. září byla přestřelka u Jaroslavic, při níž padlo asi 40 ran.
Tyto přestřelky, zdá se, byly poslední do pohnutých dnů Mnichova. Ke srážkám s jednotkami SOS docházelo pak až po vyhlášení mnichovského diktátu, když se jihomoravští Němci nemohli dočkat vstupu německé armády.
Jihomoravské pohraničí bylo okupováno v průběhu 8. – 9. října. Jednotky SOS opouštěly svá postavení až po odchodu armády z pohraniční linie. Jejich pocity byly stejné jako u vojska, které muselo vydat pohraniční pevnosti bez jediného výstřelu. Jednotky SS zaskočily při ústupu příslušníky SOS a napadly a odzbrojily je v Českém Rudolci (tehdejší okr. Dačice, úsek praporu Moravské Budějovice), přičemž těžce zranily a zajaly stržm. čet. Josefa Zukala. K nejvážnějšímu incidentu došlo téhož dne v Mikulově. Ordneři a civilní obyvatelstvo po příchodu německé armády napadli příslušníky SOS, kteří čekali v autobusech na odjezd do vnitrozemí. Celý incident popsal velmi výstižně Silvestr Nováček podle vzpomínek německých soudruhů z RW – příslušníků SOS. Další svědectví o incidentu podal bývalý velitel čety SOS na úseku Mikulov František Brhel, který zde byl rovněž raněn. Protože uvádí některé podrobnosti, jež nebyly doposud známy, cituji část jeho vzpomínek: „….Dne 8. října na základě písemného na základě písemného dokladu jsem měl jako velitel čety opustit státní hranice o 12. hodině. Z vlastního rozhodnutí opouštěl jsem státní hranici asi v 9.30 hod. a vrátili jsme se asi 3km k nádraží v Mikulově s celou četou. Zde jsme viděli prázdné nádraží a úplně opuštěné bunkry. Vyzval jsem 3 příslušníky, kteří měli řidičské oprávnění, aby se odebrali do Mikulova k autodopravci Merighimu, Němci a zajistili pro náš odvoz 3 autobusy. V případě, že nebude hodlat autobusy vydat, autobusy zabavit a přivést je k budově okresního úřadu v Mikulově. Tak se i stalo a sám pěšky odešel jsem s ostatními k budově okresního úřadu, odkud jsme měli býti převezeni do obce Přibice u Pohořelic, asi 20 km. Po nastoupení do autobusu ještě jsem čekal, až nastoupí četa od celního úřadu v Mikulově. Když nastoupila, dal jsem povel k odjezdu všech autobusů. Přední autobus však stále stál a nehýbal se z místa. Vystoupil jsem z autobusu a šel jsem dopředu zjišťovat příčinu. Viděl jsem před prvním autobusem stát vojenský německý tank, tak autobus nemohl jet dále. Z autobusu vojáci – Němci vytahovali naše příslušníky a tloukli puškami a bajonety, přidávali se také ordneři a jiné složky německé armády. Rychle jsem se vrátil k svému autobusu, uzavřel jsem dvéře na západku a nařídil, že žádný z autobusu nesmí vystupovat. Z autobusu bylo vidět, jak jsou naši příslušníci vláčení po zemi, tlučeni pěstmi a kopáni botou. Začali se také dobývati do našeho autobusu, ale já jsem určil dva silné příslušníky, aby vchod do autobusu střežili a žádného nepouštěli. Pojednou v zádi autobusu se strhl pokřik. Odešel jsem tam zjistit příčinu, když v tom byly dvéře vytrženy a Němci se valili do našeho autobusu. Běžel jsem ihned zpět otevřeným dveřím a strčil jsem do jednoho německého vojáka, který couvl ku dveřím autobusu. Já jsem byl uchopen za obě nohy, stržen na zem a po zádech a po hlavě vytažen z autobusu na dlažbu. Vojáci mě tloukli pažbami pušek a vojenskými opasky se sumkami na náboje hlava nehlava. Při jednom takovém úderu sjel bajonet, kterým jsem byl udeřen mezi oči, což mi rozťalo kůži mezi očima a já začal silně krvácet. Potom jsem byl dvěma německými vojáky uchopen za límec uniformy a za vlasy a tažen do budovy okresního úřadu po zemi. V budově stály na chodbě dvě řady příslušníků německé armády a ještě mě tloukli. U jedněch dveří byl jsem postaven na nohy a za límec kabátu strčen do jedné místnosti. Tam bylo asi 10 německých vojáků a za stolem seděl nějaký poddůstojník německé armády. Zeptal se mě německy, jak se jmenuji. Odpověděl jsem Franz Brhel. Na další dotaz a šarži řekl jsem Wachmeister, načež jsem byl úplně odzbrojen a sebrali mně i tašku na mapy, kterou jsem měl zavěšenou na krku. Pistoli, opasek a několik nábojů odebrali mi z kapes. Potom jsem byl uchopen za límec vojenské uniformy a strčen do dalších dveří. Když je otevřeli, viděl jsem stát čelem ke zdi několik našich příslušníků SOS. Byl jsem strčen ku zdi mezi okna. Pokud jsem se mohl trochu otočit, stál vedle mě z pravé strany praporčík Marcián z četnické stanice v Mikulově a z levé strany strážmistr Šalamanov, jeden z mé čety. Já jsem si zkrvaven mokrým kapesníkem jen utíral tekoucí krev mezi očima po ráně bajonetem. Pojednou přišel do místnosti německý důstojník a ptal se všech přítomných, kdo ovládá německy. Žádný se nehlásil a potom se tázal, kdo je z četnické stanice v Mikulově. Tázal se praporčíka Mariána, kolik roků tam sloužil, a tento řekl, že 12 roků. Vzal ho z řady a odvedl z místnosti. Když se asi za jednu hodinu vrátil zpět, nenápadně jsem se dozvěděl, že důstojník vyzvídal o poměrech v Mikulově a hlavně, kde jsou na zámku v Mikulově ukryty náboje a výbušniny. Potom přišel opět důstojník a všem nařídil, že musíme po jednom vycházet z místnosti a podrobit se šetření. Když jsem byl asi třetí v řadě, byla u mě provedena tělesná prohlídka, zda nemám ještě nějakou zbraň. Potom důstojník sepsal krátký rodopis a předal ho vojákovi, který mne držel za límec kabátu. Potom jsem byl odveden do vedlejší místnosti, kde seděli čtyři starší páni – gestapo. Převzali lístek napsaný předem a studovali v nějakých knížkách moje jméno a pak v nějakých seznamech. Potom jeden vzal lístek a napsal na něj nulu přeškrtnutou napříč. Voják mne vyvedl na chodbu, kde špalírem stáli němečtí četníci. Počali mě kopati do kyčelní části nohou a nakonec uhodili se mnou o dvéře, které otevřeli a já celým tělem padl do místnosti. Potom jsem dostal kopanec se slovy Auf a Schnell a další kopance. Když jsem se postavil na nohy, byl jsem kopancem postrčen dále do místnosti a obrácen čelem proti zdi. Tam jsme byli drženi asi 3 hodiny…….“.
Ze vzpomínky Františka Brhela vyplývá, že na incidentu se podíleli vedle německé armády i místní zfanatizovaní Němci. Celá akce byla zřejmě předem připravena a sledovala zajištění německých antifašistů – příslušníků RW, kteří sloužili v jednotkách SOS. Je to zřejmé z toho, že členové gestapa porovnávali osobní údaje zajištěných se seznamy pravděpodobně hledaných osob. Z celé skupiny byli také pouze Bedřich Mährischel a Luis Niessel zajištěni. Podle situační zprávy zaslané na MV byli ranění až na Mährischela a Nischla, propuštěni a léčeni v Brně až do 16.10. Hlavními organizátory akce byli Ondřej Landsfried, bývalý policejní strážmistr policejního úřadu Mikulov a městský strážník Buzka.
Celkem na úseku praporů Hodonín, Znojmo a Moravské Budějovice bylo zraněno 15 mužů z jednotek SOS a 5 (?) zabito:

Úsek praporu Znojmo:
22.9. Hnánice – por. Chlup, fin. respicient Gerš, fin. respicient Hillík a 1 vojín (zabiti při přepadu celnice)5)
27.9. Šatov – Augustin Fučík (těžký průstřel ruky s následnou amputací 2 prstů)
30.9. Havraníky – Rudolf Obořil (těžké zranění na pravém boku)
Šatov – Jindřich Bláha (řezná rána na hlavě)
7.10. Vysočany – Ludvík Valenta (zraněn granátovou střepinou)

Úsek praporu Moravské Budějovice:
18.10. Nové Syrovice – František Heneš (při bránění rvačce těžce zraněn na hlavě)
19.10. Jevišovce – Vladimír Zásměta (zastřelen na demarkační čáře německými vojáky)

Úsek praporu Hodonín:
8.10. Mikulov – zraněni a ztýráni František Brhel, Jan Tindeisek, Alois Marušák, Karel Kosina, Jan Otáhal, Alois Páral, Karel Schoman, Luis Nissel, Bedřich Mährischel (oba poslední zajati)

Na území celé ČSR bylo zraněno celkem 134 mužů SOS a 61 zabito. Z toho na území Čech bylo 95 raněných a 41 zabitých, na Moravě 37 raněných a 11 zabitých, na Slovensku žádný raněný, 5 zabitých, na Podkarpatské Ukrajině 2 ranění a 4 zabití.
Po ústupu z hranice zaujaly jihomoravské prapory SOS nové pozice na demarkační čáře a zajišťovaly úkoly bezpečnostní, celní a finanční služby. Velitelství praporu Znojmo bylo přemístěno do Brna a prapor nesl název Brno – venkov. Již 3. října ve 24.00 hod. přešlo velení praporů SOS opět pod ministerstvo vnitra. Podle výnosu Zemského úřadu v Brně měly jednotky SOS hermeticky uzavřít státní hranice, které měly tvořit buď dosavadní státní hranice, nebo linie 1,5 km od demarkační čáry. Část příslušníků SOS měla vytvořit pohotovostní oddíly určené pro zásahy ve vnitrozemí v oblastech národnostně smíšených, jež zůstaly na území republiky. K takovému zásahu byly použity jednotky SOS dne 30.10.1938 v Modřicích u Brna, kde asi 300 Němců demonstrovalo pro připojení k Říši a zapálilo stoh. Bylo zadrženo 20 osob. K 10. říjnu bylo na demarkační čáře nasazeno v úseku praporu Hodonín o délce 140 km 527 mužů, na úseku Brno – venkov o délce 110 km 613 mužů, na úseku Moravské Budějovice o délce 70 km 574 mužů. Rozkolísanost stavů a jejich pokles byl způsoben tím, že část vojenských posil, jejichž bydliště bylo v zabraném území, byla demobilizována a propuštěna domů, aby mohli vypořádat své rodinné záležitosti. Proto např. na posílení početního stavu praporu Hodonín bylo přisunuto 50 příslušníků četnictva a na úsek praporu Moravské Budějovice 20 četníků z Ostravy.
Po celé délce demarkační čáry docházelo v průběhu října k incidentům, při nichž dokonce , jak již bylo uvedeno, byl zastřelen u Jaroslavic člen SOS Vladimír Zásměta. Ve všech případech šlo o narušování demarkační čáry německým vojskem, jako např. 27. října, kdy členové SOS zajali v Lanžhotě 3 německé vojíny.
V nasazení byly jednotky SOS prakticky až do 26. listopadu 1938, kdy ve 24.00 hod. byla jejich pohotovost zrušena. Tečku za činností stráže obrany státu pak učinilo vládní nařízení č. 3/1940, podle něhož byly dnem 21.12.1940 jednotky SOS rozpuštěny.
V předcházejících řádcích jsem se okusil zachytit podle mě dostupných materiálů a vzpomínek jednu z epizod tragického roku 1938. V novinách tehdejší doby bylo raženo heslo „Členové SOS , vlast na Vás nikdy nezapomene“. Ta vlast, kterou příslušníci SOS od května do listopadu 1938 s nasazením životů bránili, své slovo nedodržela. Řada z nich, kteří před terorem museli z obsazeného pohraničí utéci, jen velmi těžce získávala v tzv. druhé republice práci. Pozůstalí po zabitých žádali marně československé úřady o podporu…..A po 15. březnu mnohým z nich šlo o život znovu, neboť byli za svoji činnost v jednotkách SOS vězněni v koncentračních táborech. Byli různého politického smýšlení, různého sociálního postavení a různého zaměstnání. V jejich řadách se sešlo mnoho odpůrců, kteří v třídních bojích 20. a 30.let stáli nejednou proti sobě. V roce 1938 je však spojilo odhodlání bránit svoji vlast, i když to byla v některých případech vlast, která k nim nastavovala ne zrovna přívětivou tvář. Přesto ji však hájili se zbraní v ruce. Že ji uhájit nedokázali, nebyla jejich vina.

Obrazek

1) Osobní vzpomínka styčného důstojníka četnictva na velitelství praporu SOS Hodonín Hynka Škornici (nar. 30.7.1908, bytem Klobouky, Mrštíkova 55) zapsaná 5.1.1984 a Josefa Červenky, člena družstva SOS Břeclav (nar. 9.3. 1911, bytem Břeclav, Chodská 15) zapsaná 12.3.1984.
2) Text zveřejněn ve Služebním řádu pro stráž obrany státu: „Přísahám při všem, co jest mi svaté, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budu poslušen presidenta a vlády republiky československé a všech svých velitelů a představených; přísahám, že budu bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svůj útvar neopustím, ale i život svůj ochotně dám na ochranu vlasti a za její svobodu; přísahám, že budu své druhy milovati, k nim věrně státi, v nebezpečí je neopustím, ale až do konce s nimi budu bojovati, jak mi káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přísahám.“
3) Tyto průkazy a odznaky nebyly v této době ještě vyrobeny pro všechny příslušníky SOS. Jihomoravské prapory je neobdržely. Podle vzpomínek Josefa Červenky.
4) Podle relace Zemského úřadu v Brně z 22. září v 8.50 hod. byli povstalci vyzbrojeni těžkým kulometem, puškami, kulomety, pistolemi, ručními granáty i granátomety. Celnici chránilo 80 příslušníků SOS a 20 mužů pohotovostního oddílu. Při útoku zahynuli 3 příslušníci SOS a 1 vojín.
5) Tento údaj vyplývá z hlášení Zemského úřadu v Brně 22. září 1938 v 8.50 hod. na ministerstvo vnitra. V souhrnném hlášení ztrát však tito 4 muži nejsou uvedeni, i když opravdu padli.

Následující fotografie - sbírky Regionálního muzea v Mikulově

Příslušníci mikulovské RW. Nahoře Kellner a Anton Filip, dole zleva Johann Markl st., Karl Wolf, Hermann Nissel a Johan Karbahel

Obrazek

Příslušníci mikulovské RW v Brně-Líšni

Obrazek

Mladí příslušníci mikulovské Rote Wehr v roce 1938

Obrazek

Anton Filip - příslušník mikulovské RW uprostřed ve vězení na Špilberku

Obrazek

Obrazek

Skupina příslušníků mikulovské "RW" vězněných v Brně na Špilberku

Obrazek

Obrazek




 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To snad není pravda

(Pepa Drobný, 17. 1. 2010 21:17)

Nejde mi do hlavy, že nejste schopní tři roky (!!!) opravit ten popisek u kulometu na třetí fotce.

kulomet

(Breta, 1. 3. 2009 19:13)

nic proti tobě ale ten poslední obrázek kde máš u težkého kulometu napsáno vz. 7/24 tak to je špatně tento kulomet je buď to vz. 35 nebo 37

Kulomet vz.37

(Petr Bahenský, 31. 12. 2007 15:56)

K fotce těžkého kulometu,není to Schwarzlose 7/24, ale TK vz.37.
Jinak dobrý článek

diky

(pawe, 19. 5. 2007 22:31)

jirka: dekuju:)

nemecti prislusnici SOS

(Jirka (zástupce admina), 17. 5. 2007 10:05)

Po týdenním věznění v Mikulově byl ing. Mährischel odvezen do Vídně k výslechu na gestapo. Když z něj nic nedostali, skončili výslechy a 4. listopadu jej propustili. Vrátil se do Brna.
Luis Nissel se z rukou nacistů dostal až po válce. Soud mu prokázal špionážní činnost proti Wehrmachtu ve prospěch čs. armády, kterou konal v roce 1938 na rakouském území. Přes to všechno přežil hrůzy káznic a koncentráků a dočkal se osvobození. Jeho první cesta ho přivedla zpět do rodného Mikulova. Z celé své velké rodiny však přežil sám. Skoro sedmileté věznění se však na něm podepsalo a umírá v roce 1948 ve věku 38 let..

nemecti prislusnici SOS

(pawe, 16. 5. 2007 22:43)

Luis Nissel, Bedřich Mährischel - ví se jak dopadli?

sos

(blahut josef, 13. 5. 2007 20:38)

Super text, jen tak dál!!!