Jdi na obsah Jdi na menu
 


Odbojoví pracovníci v rusavských lesích

3. 5. 2013

 

Odbojoví pracovníci v rusavských lesích

        V Hostýnských kopcích je vklíněna chudá Valašská vesnice Rusava. Starší pamětníci říkávají, že tato vesnice se jmenovala Rotalovice. Ano, po Janu Rotálovi – majiteli panství. Valašský lid i minulosti se bouřil proti svému panstvu, které jej do úpadku vykořisťovalo. A tak i v 1938, bylo velké nadšení a to v květnu a pak v září nastupovali rusavští občané do zbraně a šli hájit svou vlast. Nečekali, že tyto zářijové dny i noci přinesou velké zklamání od našich představitelů státu. Ano oni měli svůj plán, ale zapomněli počítati s pracujícím lidem.
Státní přestavitelé jen se svým prospěchem. Ale oči pracujícího lidu věštili vlhčí povětrnost. A jejich důvěra se proměnila v neočekávaný nástup slziček.
        Tázali se proč naše opevnění nám není nic platné. Buržoasní představitelé se báli dáti tuto výzbroj poctivému dělnickému lidu.  A tak nastal 15. březen 1939. Brzy po tomto datu v rusavské hájovně na Roztoce nastával se tvořit nový život, radio bylo ve stálé permanenci, zahraniční rozhlas stále chytán a přenášen mezi věrné pracovníky. Později též bedýnka ve stodole nebo lese plnila svůj úkol.
        Byla utvořena organizace Zelené lesy.. Na tuto organizaci navazovali různé partyzánské jednotky. Zelený kádr – Míša – Zarevo – a jiné, které pak splynuly do partyzánské skupiny Jana Žižky.
        V rusavských lesích byly připravovány kryty pro partyzánské skupiny a uprchlíky před gestapem. Sovětské i polské uprchlíky převáděl lesník jak na Slovensko, tak na hranice Polska a to částečně ozbrojené. Do obecní hájovny přicházeli spojky z různých měst a vesnic. Byly to jak Olomouc s. Jos. Hok velmi dobrý spolupracovník, Gottwaldov – Bystřice Dolák, Frkala, Goldmann, který zásoboval baterkami radiopřijímač i bedýnku. Z Holešova byl to Mirek Neuman, který se zapojil v roce 1942 a mnoho dalších pod krycími hesly.
        Z naší obce bylo gestapem vyslýcháno 41 občanů, z toho jich bylo 21 v koncentračním táboře a různých věznicích.
        Zásobování bylo nejtěžší věc. Všechno na lístky a to velmi málo. V tomto případě se velmi osvědčili mnozí občané na Rusavě a hlavně samotách. Největší tíhu toho nesla rusavská hájenka. Lesník, jeho švagr vyměňovali palivo za obilí a toto obilí zase mlely mlýny v Chomýži jak u Zdráhalů tak i Oldřich Peclů. Časté porážky prasat byly velmi nutné, kde velmi často zasahoval dobrý spolupracovník zvěrolékař z Bystřice pod Hostýnem. Osvědčená červenka, která byla diagnózou se mnohokrát osvědčila. Též za vrchy u Jantů byl porážen hovězí dobytek. Zde se osvědčila rodina Škarpichová z Ráztoky. Všechny příkazy byly velmi tajné a byly dávány osobám nejspolehlivějším ai předseda obce. J.K. byl v této tajné polovojenské organizaci zapojen. V té se načli zrádcové: byla žena Čertěna – i lesník J.M., který nevydržel metody gestapa a stal se z něho udavač. Na horním konci Rusavy je usedlost o samotě u Mozolů, Šimečků. Tamtéž partyzáni nacházeli svůj domov a bezpečí. Tak jako ta obecní hájovna (kryt pod stájí dobytka). 29. Říjen byl velmi smutný 4 občané Rusavy našli smrt pod sekyrou gestapa v Breslau. Též 10-letý školák byl gestapem zasřelen a druhý těžce postřelen.
        Partyzán Londa zachránil celou osadu Ráztoku a tu naši milou Rusavu, těžce raněn skončil svůj mladý život na Ráztoce - Rusavě, kde je pochován a má tam památník – socha partyzána. Druhý jest pochován na hřbitově rusavském, kde větřík mu zpívá. Den 17. Prosince 1944 byl velmi nebezpečný tak jako pro všechny předešlé, denní prohlídky a pronásledování gestapem.
        Rusava byla osvobozena 6. května 1945 Československou armádou, která útočila a pronásledovala fašisty za pomocí Rudé armády. Čas pozbyl svou tvář, země nevydala své oběti, otce čtyř dětí F.V. našeho spolupracovníka. Na naší svobodě se podílela krev našich hrdinů valašské vesnice Rusavy.
 
 
O lásce a zradě
 
 
        Na mimořádné události je možno reagovat nejrůznějšími způsoby a právě za takových okolností se nejlépe pozná, kdo je kdo. Dobré vůle je přece na světě víc, než se zdá, opravdu špatných lidí je asi málo. To jen život nás rozděluje všelijakými stěnami. Nejhorší jsou ty nejtenčí, ty skoro omyslné, ty které se tváří jako by nebyly. Je někdy těžko se člověku osvobodit a přiblížit se druhému s důvěrou, s otevřeným srdcem. Někdy se klade mezi lidmi třeba jen ostych, jindy předsudek věku, vzdělání. Ale najednou se stane něco a jakoby naráz spadly všechny přehrady a mezi lidmi, kteří věří ve smysl života, se zrodí nádherný květ jemného přátelství, solidarity, nelekající se žádné oběti.
        Byl 15. březen roku 1939, den, který roztál náš život na dvě části. Den, v němž jsme museli sebrat všechnu odvahu, abychom se mohli podívat do očí tomu, o čemž jsme věděli, že nás naplní sžíravou bolestí, drsavým smutkem. Tehdy začaly naše zkoušky – ale i náš vzestup. Zvěst, že německé fašistické vojsko překročilo v časných hodinách ranních hranice Československa, že všechny silnice jsou zaplaveny pancéřovými vozy, děly a tanky, se donesla do Rusavy, když byl Holešov, tehdy okresním městem, v jehož katastru se nalézali Němci, obsazen. Do oken hájenky na Ráztoce, osamělé v líbezném údolíčku za Rusavou, šlehal prudký vítr, lepící na sklo chuchvalce mokrého sněhu, ale nikdo si toho nevšímal. Ženské byly jako bez ducha, chvílemi plakaly a jen mladý hajný Bůček z nasupenou tváří měřil světnici prudkými kroky. Najednou strhl pušky ze zdi, popadl kabát, hvízdl na psy a pryč do lesa.
        V Rusavě, která leží poměrně vysoko v horách, stranou hlavních komunikací, ani později o okupantech mnoho nevěděli. Život tu šel dál, zdánlivě ve svých kolejích. V dřevěných chaloupkách v nich bydleli pohromadě i tři rodiny a dětí bylo jako kuželek, vláčeli lidé tu bídu jako před tím. Jejich sociální poměry by nemohly mít před válkou žel oporu v tak rozhodné a neústupné záštitě, jakou byla již tehdy síla Komunistické strany. Byly vydány libovůli kapitalistickému systému jenž dovedl velmi důsledně nedbat, že dělník je také člověk. Nestoudné vykořisťování a neurvalé persekuce i tady měli svou domovskou příslušnost. Ale lidé, jakby si tu v té těžké době byli jaksi bližší. V zimě se scházeli po chalupách, častěji než dříve a i v létě vysedávali raději v světnicích než na zápraží. Ti co měli radiopřijímače, posílali starší děti hlídat dvůr, nebo ke dveřím a pod duchnou lovili trpělivě v éteru, čekali na zprávy z Londýna a hlavně z Moskvy. I když jim šlo přitom o krk. Také v hájence na Roztoce mívali častěji hosty než jindy. Stavovaly se tu ženské, když chodily do lesa za prací – na dřevo a často s rancem na zádech hodně pozdě se vraceli domů, kde pak praly, zašívaly, žehlily. Také muži jdoucí z práce sem doskočili a rusavské děti zbírající jahody, maliny, nebo houby se přicházeli napít nebo si pohrát se psy. Nikdo si nevšímal dětí tam, kde býval dospělý v podezření. Hajný Bůček se nikdy doma moc nezdržoval, ale často se neukázal ani k obědu a ještě častěji se ztrácel do lesa i v noci. Najednou nemohl vystačit s časem, jako by mu práce v lese hořela. Postavit více jak deset krytů pro desítky uprchlíků, které pak převáděl na Slovensko nebo do Polska, zařídit jen tak, aby byly i v zimě obyvatelné, opatřit zbraně, ošacení a pravidelný přísun jídla. To dalo zabrat. A později ještě daleko víc, to když tu našly útulek odbojové skupiny, jako například známý oddíl Míša, Zelený kádr, kroměřížská skupina Masného a další, které měly v rusavských lidech oddané přátele a věrné spojence. Gestapáci začali větřit. Dělali prohlídky, vyslýchali lidi. Ale z odbojové skupiny, kterou pod jménem Zelené lesy, založil Bůček brzy po okupaci, nikdy nikdo nezradil. Až jednou. Les, les, raschl řval gestapácký pochop na Bůčka, když jej vlekl k výslechu, ke kterému byl předvolán, že prý záměrně nehlásil nález krytu ve svém revíru. Bylo to udání – udání někoho, kdo při výslechu nevydržel. Zaprodal se – zradil. Chladné oči vyslýchajícího se pozorně dívali do Bůčkovi tváře. Věděl, že doma má ženu, která měla za několik dnů dát život dítěti. To byla jeho největší zbraň. Dělejte si se mnou co chtete zabijte mne, ale já nic nevím. To poslední slova vyslýchaného. A najednou měl v duši klid, bezpečně věděl že s takovými jako je tenhle, který tu před ním stojí s pocitem neurvalé převahy, pán nad jeho životem a smrtí, bude jednou ámen – konec. Ano, život musí mít smysl. Potom ani smrt člověku nelituje. Když 5. Května 1945 se začalo střílet v Praze a na domech zavládly Československé vlajky, nevěděli v Rusav, ani v hájence, že Bůček už není v Mathausenu, že se mu po 22 měsících podařilo utéci, když se dostal jeho oddíl na práci mimo ostnaté dráty tábora. Ani to, že bojuje v Jugoslávii společně s francouzskými partyzány.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář