Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stráž obrany státu - SOS na Jižní Moravě

24. 7. 2006
Vybráno a upraveno z knihy: Osudný rok 1938 v břeclavském regionu
Vydal Český svaz protifašistických bojovníků v Břeclavi v roce 1989, nákladem 3000 kusů.



STRÁŽ OBRANY STÁTU – SOS NA JIŽNÍ MORAVĚ


Stráž obrany státu – SOS byla ustavena na základě vládního nařízení z 23.10.1936 k přímé ochraně státních hranic na území mezi hraniční čárou a pevnostním pásmem. Nepodléhala ministerstvu národní obrany jako armáda, ale byla zřízena a řízena ministerstvem vnitra a podléhala částečně též politickým úřadům jako třeba četnictvo či policie. Měla jen lehkou výzbroj: kulomety, pušky, bodáky, pistole, ruční granáty.
Tři prapory SOS, které střežili hranici jižní Moravy, měli svoje velitelská stanoviště v Hodoníně, ve Znojmě a v Moravských Budějovicích.
Až do květnové částečné mobilizace byly útvary SOS složeny výhradně z vybraných mladších příslušníků státní policie, finanční stráže a četnictva a z některých civilních zaměstnanců státních úřadů v pohraničí. Teprve krátce před vyhlášením částečné mobilizace 21. května, kdy měla SOS v časovém předstihu obsadit hraniční čáru, byli k posílení jejich útvarů zmobilizováni mladí záložní vojáci, kteří byli pro tento případ již dříve kádrově vybráni z národně spolehlivých mužů, u kterých se kromě národní spolehlivosti cenila i znalost němčiny, znalost pohraničního terénu a některé další žádoucí speciální vojenské znalosti.
Někde byli do SOS zařazeni i spolehliví občané německé národnosti. V Mikulově to byli příslušníci Republikanische Wehr (RW), kteří se v SOS osvědčili. Byly ovšem i případy, jako například v Jaroslavicích na Znojemsku, že někteří němečtí příslušníci podlehli nátlaku henleinovců, zradili a přidali se k nim. Nakonec někteří i s výzbrojí přeběhli do Rakouska.
Jednotky SOS byli rozmístěny těsně na hranicích, přibližně 50 – 200 metrů od hraniční čáry, dle charakteru terénu. Za nimi ve vzdálenosti 300 – 800 m od hraniční čáry byla první linie pevnůstek obsazená od částečné mobilisace v květnu vojenskými jednotkami.
V případě, že by se hlídka, družstvo či četa SOS, dostala do tísně měla jedinou možnost: obrátit se na nejbližší velitelství SOS o pomoc. Přitom nejbližší velitelství SOS mohlo být dosti vzdálené a jeho možnost vyslat na ohrožený úsek hranice posilu velmi omezená, protože takových úseků bývalo obyčejně více, protože záškodníci své akce koordinovali. Vojáci, kteří střetnutí z blízkých pevnůstek sledovali měli zákaz pomoci. Dle nařízení vojáci nesměli zasáhnout a napadené celnice či jednotky SOS musely požádat o pomoc orgány resortu ministerstva vnitra (pod něž spadaly).
Dne 26.listopadu 1938 byla zrušena pohotovost jednotek SOS a definitivně byly rozpuštěny 21. prosince 1940.

STRÁŽ OBRANY STÁTU NA MIKULOVSKU

Pro střežení státní hranice na Mikulovsku byla zřízena rota SOS, která měla v úseku hranic u města Mikulova 2 čety, které se dále členily na družstva. Velitelem roty SOS v Mikulově byl vrch. strážm. Sergej Knotek.
Do oddílů SOS mohli být začleněni podle směrnic ministerstva vnitra jen národně a státně spolehliví muži, zpravidla české nebo slovenské národnosti.Takových bylo v německých pohraničních obcích tak málo, že k doplnění družstva SOS např. v Prátlsbrunu (dnes Březí) byli vybráni záložníci z poměrně vzdálených českých Vranovic.
Dne 20. května ve 22:30 h došel na četnickou stanici ve Vranovicích z velitelství praporu SOS v Hodoníně fonogram o mobilizaci těch mladších záložníků z Vranovic, kteří byli vybráni již dříve k doplnění útvarů SOS určeného k střežení hranic v úseku obce Prátlsbrun.Velitel četnické stanice ihned svolal tyto záložníky na stanici, vydal jim vojenské uniformy a výstroj. Potom složili vojenskou přísahu, nasedli do připraveného nákladního auta a nejkratší cestou přes Iváň, Mušov a Dolní Dunajovice odjeli do Prátlsbrunu. Tam na svěřeném úseku hranice vykopali v polích zákopy a postavili si stany. Každý muž oddílu SOS dostal 300 ostrých nábojů a 5 ručních granátů. Oddíl SOS, jehož velitelem v Prátlsbruně byl vrchní strážmistr Pelej, měl dva lehké kulomety. Na hranicích žili v polních podmínkách a do Vranovic se vrátili 3. července.
Při okupaci Mikulova, jenž byla stanovena 8.října 1938 na 12. hodinu polední, měl Wehrmacht překročit hranice a po vídeňské silnici vstoupit do Mikulova a odtud pochodovat po brněnské ulici na Mušov. Jako poslední se z českých ozbrojených sil v Mikulově měla stahovat družstva SOS, která byla nasazena na hraniční čáru v úseku Sedlec – Mikulov – Prátlsbrunn (Březí). Jedno družstvo SOS, které střežilo úsek hranice u mikulovské celnice, mělo rozkaz odejít jako poslední vůbec, až předá celnici zástupcům Wehrmachtu. Druhé družstvo SOS, které střežilo úsek hranice při schweinbartské silnici se mělo k družstvu od celnice připojit a jako poslední českoslovenští strážci hranic měli společně opustit Mikulov a někde u Rajhradu ustupující vojáky a RW. Dva autobusy firmy Merighi je měly očekávat před budovou okresního hejtmanství. O půl jedenácté, po splnění posledních úkolů, v době, kdy byly kolony naší ustupující armády už někde poblíže Rahradu, nastoupila obě družstva do připravených autobusů a čekalo se jen na šoféry. Ti však nepřišli. Mezitím se se ulice zaplnili davy, které přišli vítat přicházející Wehrmacht a oba autobusy byli obklíčeny.
Ve 12 hodin přijely první autokolony Wehrmachtu a mikulovští nacisté dostali odvahu zaůtočit. První cihly a kameny vlétly okny do autobusů a ozval se řev: „Komunisté, Češi a Židé ven!“ Ing. F. Mährischel, člen družstva SOS z Mikulova o tom vyprávěl: „Nejprve to začalo u autobusu, kde bylo družstvo od celnice. Potom došlo na autobus, kde jsem seděl i já. Když mne vyvlekli z autobusu, zahlédl jsem, jak mikulovští nacisté zuřivě dupou po ležícím L. Nisselovi. Dlouho jsem se rozhlížet nemohl. Dostal jsem silnou ránu kolbou pušky. Shlukli se kolem mne a řvali: „Zabijte ho!“ a bili do mne až jsem upadl k zemi. Ucítil jsem, jak mi teče z hlavy krev po tváři. Bál jsem se, že budou po mně dupat jako po Nisselovi a proto jsem sebral poslední síly a postavil se na nohy. To je rozzuřilo ještě více a novými ranami a kopanci mne znovu srazili na zem.
Přišel nějaký příslušník říšskoněmecké vojenské policie, která přišla hned s prvními kolonami Wehrmachtu a odvedl mne do budovy okresního hejtmanství do velké místnosti v přízemí, kde už byli ostatní příslušníci SOS. V budově okresního hejtmanství se zařídila vojenská policie a gestapo a hned zahájili výslechy. Jednoho po druhém dali předvádět zajatce z SOS do jiné místnosti. Po uvedení jména a dat narození nahlédl vyšetřující do seznamů rozložených na stole. Zřejmě pátrali po zvlášť aktivních antifašistech z Mikulova, které měli i s fotografiemi ve svých seznamech. Tak se jim dostal do rukou L. Nissel.“
Zajetí příslušníků SOS v Mikulově popsal též strážmistr František Brhel, který byl při tomto incidentu zraněn. „Po nastoupení do autobusu, který nás měl odvézt do Přibic u Pohořelic, jsme čekali na četu SOS od celnice. Když nastoupila dal jsem povel k odjezdu…ale před prvním autobusem stál tank Wehrmachtu a z autobusu už vytahovali Němci naše příslušníky. Němečtí vojáci a mikulovští ordneři je tloukli pažbami a bajonety a bili je pěstmi a kopali. Dobývali se i do dveří našeho autobusu. Vytrhli dveře. Chytili mne za nohy a vyvlekli mne z autobusu na dlažbu a bili mne pažbami vojenskými opasky ze sumkami na náboje hlava nehlava. Německý bajonet mi rozťal kůži mezi očima. Začal jsem silně krvácet. Dva nacisté mne potom za límec a za vlasy táhli po zemi až do budovy okresního úřadu. Na chodbě stáli dvě řady vojáků, kteří mne tloukli. Postavili mne na nohy a strčili do místnosti, kde mě vojáci odzbrojili, zapsali si moje data a strčili do další místnosti, kde už stálo směrem ke zdi několik našich mužů. Vedle mne stál praporčík Marcián z Mikulova a z druhé strany strážmistr Šalamanov z mé čety. Přišel důstojník a ptal se, kdo umí německy. Nikdo se nepřihlásil. Marciána si odvedli a asi hodinu vyslíchali. Vyzvídali, kde jsou na zámku ukryty zbraně a výbušniny. Když přišla řada na mne, provedli znovu tělesnou prohlídku, zda nemám zbraně a zapsali si moje data. Celou tu dobu mě držel voják za límec. Ten mě odvedl do jiné místnosti, kde seděli čtyři muži v civilu – gestapo. Vzali lístek s mými daty a hledali v seznamech, které měli na stole, moje jméno. Když nic nenašli, napsal jejich vedoucí na lístek velikou napříč přeškrtnutou nulu. Potom mne dokopali do jiné místnosti, kde jsme čekali čelem ke zdi asi tři hodiny..“
Po skončení předběžných výslechů byli zajatci odvlečeni z hejtmanstí přes celé náměstí na radnici do místní věznice. Tato cesta se pro ně stala pověstnou „uličkou“ jakou byli kdysi za starých časů hnáni za trest odsouzení vojáci. Jen s námahou se Němci se svými obětmi prodírali k radnici na horním konci náměstí. Stále ještě projížděli kolony Wehrmachtu a náměstí bylo přecpáno jásajícimi lidmi, z nichž každý považoval za svou vlasteneckou povinnost udeřit, kopnout nebo aspoň poplivat zajatého muže. A na radnici pokračovaly výslechy, rány a kopance až do večerních hodin. Vážněji byli zraněni: František Brhel, Jan Tindejsek, Alois Marušák, Karel Kosina, Jan Otáhal, Alois Páral, Karel Schomann, kteří byli potom léčeni v Brně ve vojenské nemocnici.
Ing. Mährischel měl zlomená tři žebra, rozbitou hlavu na temeni a přeraženou lícní kost. Byl židovského původu, proto možná ta nenávist. Ještě hůře byl zmlácen komunistický funkcionář a zástupce velitele RW židovský proletář L.Nissel.
Večer po skončení výslechů zajatce naložili na auto, kterým je odvezli do dosud neokupovaných Pohořelic. Všichni museli napřed podepsat prohlášení, že s nimi němečtí vojáci a civilisté v Mikulově slušně zacházeli. Mährischel a Nissel zůstali v Mikulově ve vězení.
Čtyři z těch devíti zraněných jejichž jména se zachovala v hlášení poslaném na ministerstvo vnitra, kterému SOS podléhala, byli české národnosti: Brhel, Marušák, Kosina, Otáhal. Pět jich bylo národnosti německé: Páral, Schomann, Nissel, Mährischel, Tindejsek. Čtyři z nich byli příslušníky RW: Nissel, Otáhal, Páral, Schomann.
Po týdenním věznění v Mikulově byl ing. Mährischel odvezen do Vídně k výslechu na gestapo. Když z něj nic nedostali, skončili výslechy a 4. listopadu jej propustili. Vrátil se do Brna.
Louis Nissel se z rukou nacistů dostal až po válce. Soud mu prokázal špionážní činnost proti Wehrmachtu ve prospěch čs. armády, kterou konal v roce 1938 na rakouském území. Přes to všechno přežil hrůzy káznic a koncentráků a dočkal se osvobození. Jeho první cesta ho přivedla zpět do rodného Mikulova. Z celé své velké rodiny však přežil sám. Skoro sedmileté věznění se však na něm podepsalo a umírá v roce 1948 ve věku 38 let..
O počínání nacistů v Mikulově a jejich zajetí, vyslýchání a týrání příslušníků SOS, psal v říjnu 1938 jeden pařížský list. A Němci ve snaze tuto událost dodatečně nějak zdůvodnit napsali historii o dvou záškodnících – zákeřných střelcích, Mährischelovi a Nisselovi, kteří prý se ukryli, aby mohli odstřelovat z vykýřů pochodující vojáky Wehrmachtu.
8.října 1938 také začalo německé „vyhnání Čechů z Mikulova“…A takové scény se odehrávali v celém jihomoravském pohraničí…

HNÁNICE

Dne 22.září 1938 skupina Freikorpsu přepadla československou celnici ve Hnánicích. Po úporném boji obránci celnice museli ustoupit k vesnici, kde se setkali s poručíkem čs. armády Otmarem Chlupem a s několika dalšími příslušníky SOS, kteří jim přišli na pomoc. Společně se snažili zatlačit útočníky zpět za státní hranici. Když se obránci celnice začali objevovat nad svahem, který je dosud kryl, byl poručík Chlup zasažen střelou do hlavy a klesl mrtev k zemi. Další postup ke státní hranici byl zastaven. Nacisté poté celnici zcela zdemolovali a slavili své vítězství.
Úryvek z vyprávění p. Aloise Dítěte

Přepis zprávy ministerstva vnitra o přepadení celního úřadu v Hnánicích na Znojemsku, při němž zahynuli čtyři příslušníci SOS:

Ministerstvo vnitra Odd. 0.

1653/38.

Přepadení celního úřadu
v Hnanicích.

Zemský úřad v Brně / Dr. Chl?dek / hlásí 22. září
1938 o 8.50 hod. toto:
Dnes v ranních hodinách rozvinul se boj u celního
úřadu v Hranicích, okres Znojmo, který v tuto chvíli / 8.30
hod. / dopoledne dosud trvá. V 6 hodin přepadlo 300
povstalců celní úřad. Celnice jest již v rukou povstalců,
umístili v ní těžký kulomet a odstřelují jednotky SOS a
četnický pohotovostní oddíl. U nás je na místě 80 přísluš-
níků SOS a 20 mužů pohov. oddílu. Povstalci útočí puškami, kulomety
pistolemi a ručními granáty / pomocí granátometů /.
Na naší straně jsou dosud 4 mrtví: poručík Chlup,
finanční respicient Gerš, finanční respicient Hillík a 1
vojín, jehož identita není dosud známa.
Zemský prezident jest toho názoru, aby se celnice
nedobývala zpět a byla obklíčena.
Ha.

Ústřednímu vedení ministerstva vnitra
Kanceláři presidenta republiky
Kanceláři presidenta republiky voj. kancelář
Předsednictvu ministerské rady
Tiskovému odboru předsednictva min. rady
Úřadu pana ministra Ing. Vavřečky
Ministerstvu národní obrany
Ministerstvu zahraničních věcí II. a III. sekci
Ministerstvu zahraničních věcí Černínský palác
/ permanentní služba /
Ministerstvu financí

(Přepis ponechán i s překlepem místa přepadu ve zprávě)

STRÁŽ OBRANY STÁTU NA ZNOJEMSKU

V roce 1936 jsem byl určen jako instruktor vojenského výcviku příslušníků finanční stráže, policie a četnictva, kteří byli zařazeni do nově utvořených jednotek „Stráže Obrany Státu“ pro hraniční úsek znojemského okresu. Výcvik byl prováděn převážně v terénu. Veliteli výcviku ve Znojmě byli škpt. Křivohlavý, por. Bláha – důstojníci znojemského ppl. 24, a v Malých kasárnách por. Schestak. Velitelem znojemského praporu SOS byl pplk. Adolf Matějů, rovněž od ppl.24 Znojmo. (velitel praporu SOS pplk. Matějů byl za heydrichiády popraven)
Výstavba praporu SOS začala hned v r. 1936 po vydání zákona na ochranu státu a vládního nařízení o Stráži Obrany Státu ze dne 20. října 1936. Avšak už během třicátých let byli vybraní příslušníci četnictva povoláni k praktickému výcviku do vojenských posádek. Já jsem byl povolán v r. 1932 k polnímu výcviku do kasáren v Brně – Židenicích.
Výcvik se týkal činnosti a úkolů polních stráží, tj. vedení útočného a obranného boje, zjednávání dotyku, pronásledování, ústupový boj, zastírání, úprava a kladení nástrah, zajišťování palebného postavení na noc apod.
Posláním jednotek SOS bylo chránit předpolí pevnostního pásu až po státní hranice před záškodníky, před organizovanými a soustavnými přepady sudetoněmeckého Freikorpsu.
Další činnost SOS pozůstávala z provádění pozorovací a zpravodajské činnosti. V případě útoku jednotek Wehrmachtu měla vzbudit poplach, slabší jednotku zajmout a před silnějším nepřítelem ustoupit za linii pevnosti. Proto bylo mezi veliteli pevností a SOS udržováno stálé spojení. Pro splnění těchto úkolů byly jednotky v síle družstva 10 mužů vyzbrojeny lehkou polní výstrojí, to je kulomety ZB, útočnými ručními granáty typu Janeček, puškami a raketovou pistolí. Organizace SOS: prapor, rota, četa, družstvo.
Do jednotek SOS byli zařazeni vojáci v záloze, kteří se o svém zařazení dověděli až při osobním předvolání. Tato situace nastala 20. května 1938 o 22:30 h , kdy byly vyhlášeny „ostraha a kryt hranic“ – krycím heslem. Heslo bylo uloženo v zapečetěné obálce s povolávacími rozkazy pro vojenské posily (tj vojáky v záloze) povolané pro rychlé obsazení státních hranic. Takové obálky označené hesly nám byly doručeny dvě. Na první obálce bylo napsáno: Otevřít při vydání hesla: Dyje stoupá! Na druhé obálce stálo: Otevřít při vydání hesla: Les hoří!
První heslo bylo vydáno telefonicky velitelem praporu SOS pplk. Matějů ve 22:30 dne 20.5.1938. Po jeho vyhlášení byly neprodleně doručeny povolávací rozkazy občanům – záložníkům, kteří přicházeli na četnickou stanici, kde se ustrojili do vojenských stejnokrojů, byla jim přidělena výzbroj, s níž pak neprodleně odcházeli na předem vytčená stanoviště polních stráží, kde již byli očekáváni svými veliteli. Stanoviště byla u státních hranic, v blízkosti komunikace. Takto byla obsazena stanoviště polních stráží u silnic vedoucích z Jaroslavic do Pernohofenu a u polní cesty do Wultzeshofenu. Na silnicích byly jednoduché betonové zátarasy s železnou závorou. Před celnicí byly betonové zátarasy s dvěma železnými závorami. Toto bezpečnostní zařízení bylo zbudováno po nacisty spáchaných vraždách na našem území – prof. Lessinga v Mar. Lázních a ve Štěchovicích, kdy vrahové unikli zpět do Německa.
U silničních mostů přes řeku Dyji u Hrádku a přes mlýnský náhon u Jaroslavic byly po jejich zaminování ženijní hlídky SOS pod velením stražm. Nálevky z Hodonic.
Během květnové krize nedošlo na jižní Moravě k nějakému většímu konfliktu či incidentu. K přechodu hranic docházelo především z rakouské strany při útěcích aktivních antifašistů a židovského obyvatelstva, kteří se chtěli u nás zachránit před pronásledováním nacisty. Po uklidnění koncem června byly vojenské posily jednotek SOS částečně z hranic staženy a demobilizovány. V předpolí zůstal jen pozorovací sled, který tvořily bezpečnostní orgány a příslušníci finanční stráže. K dalšímu zostření situace došlo v září 1938 po známém Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září. Za této napjaté situace byla dne 23. září 1938 vyhlášená všeobecná mobilizace, které o jeden den předcházela mobilizace vojáků – záložníků k doplnění praporů SOS.
Velitelství praporu SOS Znojmo vydalo rozkaz k provedení hesla LES HOŘÍ! Opět byly povolány vojenské posily z vnitrozemských obcí. Němci po obdržení povolávacích rozkazů prchali v celých skupinách do Rakouska. Některé skupiny byly sice zadrženy a předány soudu, ale většině henleinovců se útěk zdařil.
Podle našeho zjištění dal pokyn k těmto hromadným útěkům prostřednictvým svých spojek poslanec SdP advokát Dr. Neuwirth ze Znojma – Starého Šaldorfu. Přikázal, aby všichni Němci z pohraničních obcí uprchli do Rakouska. Tak se stalo, že většina Němců z Jaroslavic, Slupu, Micmanic, Strachotic, Derflic a dalších obcí přešla ilegálně do říše. Mezi nimi i rolníci s povozy a rodinami, takže pohraniční obce byly téměř vylidněny. Doma zůstali jen starší lidé, kteří přes den krmili dobytek a na noc opustili své domovy a šli spát do vinných sklepů.
Za této situace docházelo každé noci k prudkým srážkám našich stráží s pronikajícími jednotkami – záškodníky z Freikorpsu, kteří k tomu využívali nestřežených nebo slabě střežených úseků silnic mezi našimi polními strážemi. Tlupy záškodníků se pokoušeli o obklíčení a přepad celní budovy v Jaroslavicích, jež byla střežena příslušníky finanční stráže pod vedením vrch. resp. Schejbala. Požádal jsem proto o pomoc vojenského velitele pevnostního pásu škpt. Lískovce. Pro každou noc mně přidělil poločetu vojáků 11. hraničářského praporu pro vyčišťovací akce tzv. hluchých prostorů mezi polními strážemi SOS. Tímto opatřením byly oslabeny další přepady a záškodnické akce na mém úseku.
Někteří němečtí antifašisté, příslušníci německé soc.dem. strany neodolali demagogii a přihlásili se, resp. přešli k nacistům a rovněž od nás uprchli do Rakouska. Byli pak nacisty používáni k různým úkolům a službám. Z Jaroslavic to byli Jan Haupt, František a Antonín Schusterovi a další. Za zradu jim henleinovci slíbili výhodné zaměstnání. Jednoho z těch zrádců bývalých antifašistů J. Haupta jsme zadrželi při ilegálním přechodu hranice z Rakouska do ČSR. U zadrženého byly nalezeny tištěné rozkazy od velitelství sudetoněmeckého Freikorpsu, které měl osobně předat funkcionářům SdP koncipientu Urbanovi nebo Kapinusovi v Jaroslavicích, dále v Hrádku a v Dyjákovicích, jako pokyny dalšího postupu nacistických funkcionářů. Také na jiných úsecích jednotek SOS byly zjištěny případy pašování zbraní a vysílaček ( v Tasovicích student Mosbeck). Zmíněné rozkazy byly předány i s předmětnou zprávou veliteli praporu SOS a policejní exposituře v Jaroslavicích k rukám vedoucího dr. Františka Pořízka:

Německé znění:

An alle Abschnittskomandeure des Sudetendeutschen Freikorps! Diesen Befehl des Stabschef nehmen alle Abschnitte zur Kenntnis und werden ihn einhalten.
Es wird angeordnet:
1. Kein Feuer legen.
2. Plünderung ist strengst verboten. Plünderer werden an die Wand Gestellt.
3. Beute ist ordnungsgemäss abzugeben.
4. Rote und Tschechen auf der Flucht erledigen.
5. Persönliche Rache an Volksgenossen kommt nicht in Frage. Die jenigen, die dem zuwirderhandeln werden ebenfalls an die Wand gestellt.
6. Der Kommandeur ist pers’onlich verantwortlich.
7. Archive, Büchereinen, Freimaurerloge, Konsumverbände u.s.w. überwachen und vor allem kein Material das Verbandes Wegbringen.
Wien am 1. Oktober 1938
Gezeichnet
Stabschev Pfragner

Překlad rozkazu:

Všem úsekovým velitelům Sudetoněmeckého Freikorpsu!
Tento rozkaz šéfa štábu vezmou všechny úseky na vědomí a budou jej dodržovat.
Nařizuje se:
1. Nezakládat požáry.
2. Plenění je co nejpřísněji zakázáno. Plenitelé budou postaveni ke zdi.
3. Kořist budiž řádně odevzdána.
4. Rudé a Čechy vyřídit na útěku.
5. Osobní msta na soukmenovcích nepřichází v úvahu. Ti, kdo budou jednat proti tomu, budou rovněž postaveni ke zdi.
6. Velitel je osobně odpovědný.
7. Archivy, knihovny, zednářské lóže, konzumní spolky atd. střežit a především neodnášet žádný spolkový materiál.
Vídeň dne 1. října 1938
Podepsán
Šéf štábu Pfragner

Po přepadení budovy celnice v Hnanicích u Znojma jsem byl pozván velitelem praporu SOS pplk. Matějů, abychom spolu provedli prohlídku místa činu. Vnitřek budovy byl značně poškozen silným výbuchem asi svazkem odpálených granátů, ježto byl poškozen strop a střecha. Uvnitř budovy byla hromada trosek a na nich ležela ohnivzdorná pokladna, která nesla stopy po četných úderech. Byty financů byly prázdné, pouze na chodbě visely roztržené obrazy. V koupelnách bytů byly vany i kamna vytrhány a odneseny do Rakouska. Bylo je vidět pohozené asi 50 m od hranic ve vinohradě na rakouském území. Co nevykradli to rozbili. – O tomto řádění byly pořízeny snímky. Později tyto fotografie zveřejnili nacisté s textem: Tak řádili Češi před odchodem.
Počátkem října roku 1938 jsem byl opět pozván do Znojma, kde jsem v restauraci zvané „katolický dům“, v níž měl pplk. Matějů velitelské stanoviště praporu SOS, dostal rozkaz k ústupu od hranic, peněžitou zálohu pro výplatu žoldu příslušníkům SOS a speciální mapu se zákresem demarkační čáry. Čára byla zakreslena modře,změny zeleně a červeně. Byl jsem upozorněn, abych řídil ústup své jednotky s největší opatrností, s ohledem na zvýšené fanatické nadšení německého obyvatelstva a také na značnou délku ústupu německými obcemi.
Z Jaroslavic jsme odpochodovali po silnici směrem k Hrádku. U mostu přes Dyji nás zastavila skupina německých antifašistů. Všichni mě varovali před chystaným přepadením nacisty v Hrádku, kde se sešlo mnoho henleinovců z okolních obcí s úmyslem naši jednotku odzbrojit, zadržet a předat nás německým jednotkám, o jejichž ose postupu byli zřejmě dobře informováni. Shromážděnými davy jsme však prošli připraveni k odražení útoku v sestavě kruhové obrany. Německé obce, kterými jsme ustupovali, byli vyzdobeny nacistickými prapory a slavobránami s girlandami a nápisy: „Wir danken unserem Führer!“ nebo „Wir danken unserem Befreier!“ – Děkujeme našemu vůdci, děkujeme našemu osvoboditeli.
Při ústupu Prosiměřicemi jsme opět narazili na davy Němců, kteří obklíčili budovu četnické stanice, v níž byli uzamčeni tři naši četníci. Důvodem byly uskladněné lovecké zbraně a rádiopřijímače, které byly Němcům podle nařízení okresního úřadu Znojmo při vyhlášení mobilizace odebrány. Vyvolal jsem z davu německého starostu a dva radní, aby podle seznamu lovecké zbraně a rádiopřijímače vrátili majitelům. Všichni příslušníci stanice pak s námi ustoupili do Višňové...
Za okupace jsem byl dvakrát vyslýchán gestapem, zejména v záležitosti neodevzdání všech zbraní (pušek) členů SOS, což jsem zdůvodnil počtem našich zběhů do Rakouska. Někteří záložní vojáci zařazení do SOS při výkonu hlídkové služby skutečně zběhli do Rakouska. Důvodem k tomu bylo, že měli za manželky Němky. Byli většinou z Miroslavi.

Výňatek z vyprávění Františka Olivy, jenž v Jaroslavicích vykonával funkci velitele čety SOS a při ústupu velitele roty SOS.




 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jaroslavice

(Miroslav Schejbal, 23. 12. 2006 17:07)

Celní úřad v Jaroslavicích bránil i můj dědeček Vrchní respicient FS Josef Schejbal, jako malý chlapec jsem rád poslouchal jeho historky z jižní hranice, na které sloužíl od 1918 do 1948, škoda, že je nezapsal, některé byly veselé např. s pašeráky, některé smutné z ústupu. Byl tam také raněn, při sundávání vlajky s hákovým křížem, kterou vyvěsili bojůvky na našem území na nějakém triangulačním bodě u Jaroslavic. Vzpomínal také mimo jiné, že jeden z financů /jmenoval se buď Jakoubek, nebo Florián/ to si již nepamatuji který, usnul na hlídce /byli vyčerpáni sálouslužbou/ a kolem procházející ordner mu sebral karabinu a odnesl ji na rakouskou celnici, v é době by se vojenskému soudu nevyhl, můj dedeček sedl na kolo a za velitelem rakouských financů jel, protože se dobře znali, ještě z dob míru a karabinu zabalenou v pytlovině přivezl, nikdo se nic nedověděl. Když jsme byli u tohoto bývalého finance na návštěvě (to bylo někdy v roce 1964), tak na to moc oba vzpomínali, takže o musela být pravda, já poslouchal ty řeči a dnes mě mrzí, že jsem si nepsal poznámky.