Ve službách odboje
24. 7. 2007
Jan Daněk:
Je květen 1980 a připomínám si slib, který jsme si dali jako členové předsednictva OV ČSPB ve Znojmě, že k oslavám 35. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou napíšeme vzpomínky o svých zážitcích v době okupace.
Začínám květnem 1938, za těch 42 let již mnohé detaily byly zapomenuty a na mnohá jména si již nevzpomínám. Po částečné mobilizaci 21.5.1938 jsem se rozhodl, že z okresní nemocenské pojišťovny v Hodoníně na výzvu Ústřední sociální pojišťovny se nechám přeložit ve funkci účetního do ONP v Žamberku v Orlických horách. Tam se totiž zvýšil stav pojištěnců ze 3000 na 13 000 v důsledku výstavby velkých opevnění a tak jsem tam v červenci 1938 nastoupil. Mohutná opevnění na hranicích proti Německu směrem k Náchodu (Adamův vrch, Hanička a jiné) prováděli velké firmy, např. akc. spol. Lana, která stavěla dříve i Vranovskou přehradu, ale z protekce tam stavěl i synovec generála Jana Syrového, něhož byly nejhorší pracovní podmínky a dělníci hrozili též stávkou, aby dosáhli nápravu.
Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 ještě večer jsem s mnoha jinými nastoupil do vlaku, další dny jsem prožil na polských hranicích u Ostravy, kde jsme každý večer byli nuceni nečinně poslouchat výkřiky zfanatizovaných polských občanů „Ostravica – granica!“ Mnichovský diktát mimo jiné stanovil, že okamžitě musejí být demobilizovaní vojáci narození v zabraném území bez rozdílu národnosti. Narodil jsem se v r. 1904 v Poštovné u Břeclavi, kde žilo jen málo přistěhovalých Němců, patřila však do Dolních Rakous a měl jsem křestní list německý. Rodiče zůstali v zabraném území, já jsem se brzy vrátil do Žamberka. Většina nás chtěla za každou cenu bojovat, ale musím konstatovat, že v našem útvaru byl záložní kapitán agrárník, který se otevřeně radoval, že republika ustoupila Hitlerovu nátlaku.
Při cvičení v Sokole jsem se seznámil s aktivními důstojníky, kteří se začali připravovat na odboj nebo na cestu do zahraničí. Na jejich radu k výkonu zpravodajské služby jsem si dal inserát do Lidových novin, že se rád seznámím s dívkou v cizině a byl jsem mile překvapen, když mně brzy došla nabídka, abych si dopisoval s kuchařkou na čs. vyslanectví v hlavním městě Holandska Haagu, Loisou Součkovou a to na adresu krejčího: M. Heffrener, Noordeinde 148, Den Haag, Nederland. Postupně jsem dostal bližší instrukce, smluvená hesla, tajný inkoust i jiné pomůcky k dopisování. Na uvedenou adresu jsem zasílal důležité zprávy o síle a pohybech německého vojska i vojenského materiálu, všech tzv. „ Militarzugů”, dále o posádkách německých vojáků, o vnitropolitické situaci, náladě obyvatelstva a pod. Měl jsem řadu spolehlivých informátorů a spolupracovníků nejen v Žamberku, ale hlavně v blízké železniční křižovatce v Kyšperku (nyní Letohrad), dále svého kolegu Frantu – Bonka Miklíka, komunistu z Hodonína, spolužáka Lojzu Nosála, sokolského funkcionáře v Podivíně, svého bratra Antonína na dráze v Břeclavi i jiné. Mezi nejdůležitější zprávy považuji podrobná hlášení o velkých přesunech nacistického vojska v srpnu 1939 do Polska, takže bylo předem zřejmé, že Hitler vtrhne do Polska, což se též stalo 1. září 1939. Opak byl potom za 7 měsíců, kdy v březnu a začátkem dubna 1940 zase projížděly vojenské transporty zpět z Polska se směrem určení k Francii a Belgii. Tyto mé zprávy o přesunech byly podle doslechu včas tlumočeny naším vyslanectvím francouzským vojenským kruhům, ale ty byly nečinné, spoléhali jen na Maginotovu linii. Co byla platna upozornění z Čech, když Francouzi ničemu nevěřili, ani informacím agenta – Němce ve službách čs. výzvědného zpravodajství, jakým byl pověstný Paul Thälmann. Bližší o tom napsal čs. generál Alfréd Ressel v knížce „Mé cesty válkou“. Poslední sdělení z Holandska, že mé dopisy správně došly, obdržel jsem koncem dubna 1940 s poznámkou, že bude ohlášena změna adresy. Dne 10 května 1940 zahájily nacistické armády útok na západní frontě a ihned obsadily též Holandsko. Věděl jsem, že vyslanec a jeho spolupracovníci i s rodinami jsou připraveni narychlo odjet lodí do Kanady, byl jsem přesvědčen, že tak zachrání mou přítelkyni a šoféra, který s námi spolupracoval. Co se však nestalo? Jmenovaní byli ponecháni jejich osudu, do Kanady jeli jen vyšší zaměstnanci. Prostá kuchařka a šofér – jak jsem se dověděl až po osvobození v roce 1945 – byli po různých těžkostech zajati a zavlečeni do koncentračního tábora ve Svatobořicích u Kyjova, kde se dočkali svobody.
Tak se buržoazní čs. diplomaté zachovali ke svým podřízeným pracovníkům. Že nová čs. republika měla jiný poměr a jiné sociální zajištění, je patrné z toho, že má přítelkyně Loisa Součková byla přijata zpět do služeb čs. vyslanectví a měl jsem skutečnou radost, když mi 14.2.1946 zaslala dopis s novou adresou : Laan Capes van Cattenburch 1, Den Haag. Ujistila mne, že všechny mé dopisy byly včas zničeny a žádné tajné zprávy nepadly do rukou Němců. Její výpověď přispěla k tomu, že mi bylo vydáno osvědčení dle z. 225/46 Sb.
Při této příležitosti nemohu nevzpomenout na osudy svých spolupracovníků. Fr. Miklík, jehož otec Bonifác spoluzakládal v r. 1921 organizace KSČ na Břeclavsku, byl umučen v koncentračním táboře, Al. Nosál byl popraven v červnu 1942 za heydrichiády a můj bratr Antonín byl uvězněn v Mauthausenu. Ušel jsem zatčení asi proto, že jsem byl v Žamberku jen krátce a celkem málo znám.
Za návštevy Prahy začátkem ledna 1942 získal mne dávný přítel JUDr. František Slavíček, ředitel Všeobecné nemocenské pojišťovny v Praze k zapojení do odbojové skupiny Jindra. Z ní jsem znal kromě rodiny Slavíčkovy jen bývalého svého učitele speciálního účetnictví nemocenských pojišťoven Jana Sonnwenda, který byl pro podporu Hendrichových vrahů v kostele v Resolově ulici asi koncem června 1942 popraven.
S dr. Fr.Slavíčkem jsem se stýkal výhradně v jeho bytě Praha-Smíchov, Poděbradova ul. (za okupace „Benewitzova“) čís.22/II.p. podával jsem mu zprávy o událostech, řádění gestapa a Němců ve východních Čechách, pro osoby žijící v přísné ilegalitě dodával nevyplněné „Arbeitsbuchy“ (pracovní knížky), potravinové lístky a hlavně dodával potraviny, maso, kuřata, slepice i mouku, které jsem dostal koupit od známých rolníků i řezníků. Do Žamberka jezdili nakupovat i známí herci Vydra, Štěpánek a jiní. Do vlaku jsem si vždy schválně vzal tvarůžky – olomoucké syrečky - , jejichž „vůně“ mne zachraňovala od přísnějších prohlídek, i když jsem často jejich část rozdat aspoň na pochutnání.
Poslední návštěvu v rodině Slavíčkově jsem vykonal ve středu 3. června 1942, v den umírání kata českého národa Reinharda Hendricha, kdy už platilo stanné právo a nádraží byla přísně hlídána. Dr. Fr. Slavíček ležel v posteli a velmi důrazně žádal, abych se u nich nezdržoval, hned odejel opatrně domů. Jeho paní mi vykládala, že Němci jsou na stopě jejich skupiny, abych vše ukončil a dobře zničil. Dr. Slavíček při rozloučení vzrušeně řekl: „Upozornili jsme Dr. Beneše, aby atentáty nebyly prováděny, že způsobí mnoho škod, ale on na rady nedbal. „ Tím mé působení skončilo. Ve vlaku jsem byl zapsán, krátce na to povolán k výslechu na gestapo v Pardubicích. Když jsem koktavě i ustrašeně říkal, že jsem byl v Praze služebně, prohlížel si starší vyšetřovatel mé doklady, uviděl německý křestní list a povídal mladšímu: „ Pusť ho, vždyť je to Österreicher (Rakušan), to snad poznáš podle dialektu“. Dobře jsem mu rozuměl a byl jsem rád, že mne křestní list z Dolních Rakous zachránil.
Podle zjištění 21.6.1945 bratra Dr. Fr. Slavíčka, vrchního adjunkta ředitelství drah v.v. Karla Slavíčka, bytem Praha-Vršovice, Bechyňská 906, Dr. František Slavíček i celá jeho rodina, manželka, 18 letý syn a dokonce i 15 letá dcera byli v Mauthausenu dne 24.10.1942 popraveni. O tom jsem se přesvědčil později podle úředně vydaných seznamů popravených osob. Karel Slavíček v roce 1957 zemřel, jeho mladší manželka nebyla o zapojení do odbojových skupin zasvěcena a tak jsem ztratil posledního svědka, takže jsem v r. 1969 ani nepožádal o rozšíření mého osvědčení dle zák. 255/46 Sb. za dobu odboje od ledna do června 1942. Měl jsem však to štěstí, že jsem nebyl uvězněn a dožil jsem se radostných chvil osvobození.
Na závěr připomenu ještě jednu episodu. Žamberk byl vlastně již od soboty 5. května 1945 spravován ilegálním revolučním národním výborem, i když v kasárnách byla ještě německá posádka. V neděli a pondělí se začali stahovat z hor partyzáni a já jsem dostal úkol vybudovat v nemocenské pojišťovně, kde jsem bydlel, ošetřovnu pro případ první pomoci raněným partyzánům i ruským vojákům. Nejbližší nemocnice byla až v Rychnově nad Kněžnou. Náš soused MUDr. Kumpošt se ochotně ujal úkolu lékaře a já tlumočníka, protože jsem se po celou dobu okupace učil u manželky jednoho utečeného čs. důstojníka ruštině. Po přípravě v pondělí jsme v úterý 8.5. rozšiřovali letáky o konci Velkoněmecké říše. Hlavní nápor v ošetřovně, vyznačené velkým praporem s červeným křížem, byl ve středu 9. května 1945 brzy ráno a pak po celé 3 dny. Vždyť kolem naší ošetřovny přejelo a přešlo na 8O 000 rudoarmějců 4. ukrajinského frontu pod velením hrdiny Sovětského svazu maršála Andreje Ivanovice Jeremenka, kteří spěchali od Ostravy osvobodit Prahu.
Jedno z těžkých zranění utrpěl od německých vlkodlaků, potulujících se v blízkých lesích, vyšší sovětský důstojník, jehož sluha ho přinesl do ošetřovny. Ale lékaři v civilu nedůvěřoval, prý je to Germán a ten by ho mohl ještě otrávit. Ptám se: „A komu bys důvěřoval?“ „Českému důstojníkovi“ odpověděl. Tak milý Dr. Kumpoš se rychle převlékl do tísnící uniformy čs. záložního důstojníka, rudoarmejec byl spokojen a raněný důstojník řádně ošetřen a ponechán v připraveném pokoji. Další radost nám způsobilo to, když druhý den se zastavil v naší ošetřovně také bratr raněného důstojník, s nímž se již dlouho neviděl a oba byli velmi spokojeni, že se koncem války setkali. To byl jejich i náš nejradostnější zážitek z celé války.
Jan Daněk
Znojmo, nám. Vítězství 6
Je květen 1980 a připomínám si slib, který jsme si dali jako členové předsednictva OV ČSPB ve Znojmě, že k oslavám 35. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou napíšeme vzpomínky o svých zážitcích v době okupace.
Začínám květnem 1938, za těch 42 let již mnohé detaily byly zapomenuty a na mnohá jména si již nevzpomínám. Po částečné mobilizaci 21.5.1938 jsem se rozhodl, že z okresní nemocenské pojišťovny v Hodoníně na výzvu Ústřední sociální pojišťovny se nechám přeložit ve funkci účetního do ONP v Žamberku v Orlických horách. Tam se totiž zvýšil stav pojištěnců ze 3000 na 13 000 v důsledku výstavby velkých opevnění a tak jsem tam v červenci 1938 nastoupil. Mohutná opevnění na hranicích proti Německu směrem k Náchodu (Adamův vrch, Hanička a jiné) prováděli velké firmy, např. akc. spol. Lana, která stavěla dříve i Vranovskou přehradu, ale z protekce tam stavěl i synovec generála Jana Syrového, něhož byly nejhorší pracovní podmínky a dělníci hrozili též stávkou, aby dosáhli nápravu.
Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 ještě večer jsem s mnoha jinými nastoupil do vlaku, další dny jsem prožil na polských hranicích u Ostravy, kde jsme každý večer byli nuceni nečinně poslouchat výkřiky zfanatizovaných polských občanů „Ostravica – granica!“ Mnichovský diktát mimo jiné stanovil, že okamžitě musejí být demobilizovaní vojáci narození v zabraném území bez rozdílu národnosti. Narodil jsem se v r. 1904 v Poštovné u Břeclavi, kde žilo jen málo přistěhovalých Němců, patřila však do Dolních Rakous a měl jsem křestní list německý. Rodiče zůstali v zabraném území, já jsem se brzy vrátil do Žamberka. Většina nás chtěla za každou cenu bojovat, ale musím konstatovat, že v našem útvaru byl záložní kapitán agrárník, který se otevřeně radoval, že republika ustoupila Hitlerovu nátlaku.
Při cvičení v Sokole jsem se seznámil s aktivními důstojníky, kteří se začali připravovat na odboj nebo na cestu do zahraničí. Na jejich radu k výkonu zpravodajské služby jsem si dal inserát do Lidových novin, že se rád seznámím s dívkou v cizině a byl jsem mile překvapen, když mně brzy došla nabídka, abych si dopisoval s kuchařkou na čs. vyslanectví v hlavním městě Holandska Haagu, Loisou Součkovou a to na adresu krejčího: M. Heffrener, Noordeinde 148, Den Haag, Nederland. Postupně jsem dostal bližší instrukce, smluvená hesla, tajný inkoust i jiné pomůcky k dopisování. Na uvedenou adresu jsem zasílal důležité zprávy o síle a pohybech německého vojska i vojenského materiálu, všech tzv. „ Militarzugů”, dále o posádkách německých vojáků, o vnitropolitické situaci, náladě obyvatelstva a pod. Měl jsem řadu spolehlivých informátorů a spolupracovníků nejen v Žamberku, ale hlavně v blízké železniční křižovatce v Kyšperku (nyní Letohrad), dále svého kolegu Frantu – Bonka Miklíka, komunistu z Hodonína, spolužáka Lojzu Nosála, sokolského funkcionáře v Podivíně, svého bratra Antonína na dráze v Břeclavi i jiné. Mezi nejdůležitější zprávy považuji podrobná hlášení o velkých přesunech nacistického vojska v srpnu 1939 do Polska, takže bylo předem zřejmé, že Hitler vtrhne do Polska, což se též stalo 1. září 1939. Opak byl potom za 7 měsíců, kdy v březnu a začátkem dubna 1940 zase projížděly vojenské transporty zpět z Polska se směrem určení k Francii a Belgii. Tyto mé zprávy o přesunech byly podle doslechu včas tlumočeny naším vyslanectvím francouzským vojenským kruhům, ale ty byly nečinné, spoléhali jen na Maginotovu linii. Co byla platna upozornění z Čech, když Francouzi ničemu nevěřili, ani informacím agenta – Němce ve službách čs. výzvědného zpravodajství, jakým byl pověstný Paul Thälmann. Bližší o tom napsal čs. generál Alfréd Ressel v knížce „Mé cesty válkou“. Poslední sdělení z Holandska, že mé dopisy správně došly, obdržel jsem koncem dubna 1940 s poznámkou, že bude ohlášena změna adresy. Dne 10 května 1940 zahájily nacistické armády útok na západní frontě a ihned obsadily též Holandsko. Věděl jsem, že vyslanec a jeho spolupracovníci i s rodinami jsou připraveni narychlo odjet lodí do Kanady, byl jsem přesvědčen, že tak zachrání mou přítelkyni a šoféra, který s námi spolupracoval. Co se však nestalo? Jmenovaní byli ponecháni jejich osudu, do Kanady jeli jen vyšší zaměstnanci. Prostá kuchařka a šofér – jak jsem se dověděl až po osvobození v roce 1945 – byli po různých těžkostech zajati a zavlečeni do koncentračního tábora ve Svatobořicích u Kyjova, kde se dočkali svobody.
Tak se buržoazní čs. diplomaté zachovali ke svým podřízeným pracovníkům. Že nová čs. republika měla jiný poměr a jiné sociální zajištění, je patrné z toho, že má přítelkyně Loisa Součková byla přijata zpět do služeb čs. vyslanectví a měl jsem skutečnou radost, když mi 14.2.1946 zaslala dopis s novou adresou : Laan Capes van Cattenburch 1, Den Haag. Ujistila mne, že všechny mé dopisy byly včas zničeny a žádné tajné zprávy nepadly do rukou Němců. Její výpověď přispěla k tomu, že mi bylo vydáno osvědčení dle z. 225/46 Sb.
Při této příležitosti nemohu nevzpomenout na osudy svých spolupracovníků. Fr. Miklík, jehož otec Bonifác spoluzakládal v r. 1921 organizace KSČ na Břeclavsku, byl umučen v koncentračním táboře, Al. Nosál byl popraven v červnu 1942 za heydrichiády a můj bratr Antonín byl uvězněn v Mauthausenu. Ušel jsem zatčení asi proto, že jsem byl v Žamberku jen krátce a celkem málo znám.
Za návštevy Prahy začátkem ledna 1942 získal mne dávný přítel JUDr. František Slavíček, ředitel Všeobecné nemocenské pojišťovny v Praze k zapojení do odbojové skupiny Jindra. Z ní jsem znal kromě rodiny Slavíčkovy jen bývalého svého učitele speciálního účetnictví nemocenských pojišťoven Jana Sonnwenda, který byl pro podporu Hendrichových vrahů v kostele v Resolově ulici asi koncem června 1942 popraven.
S dr. Fr.Slavíčkem jsem se stýkal výhradně v jeho bytě Praha-Smíchov, Poděbradova ul. (za okupace „Benewitzova“) čís.22/II.p. podával jsem mu zprávy o událostech, řádění gestapa a Němců ve východních Čechách, pro osoby žijící v přísné ilegalitě dodával nevyplněné „Arbeitsbuchy“ (pracovní knížky), potravinové lístky a hlavně dodával potraviny, maso, kuřata, slepice i mouku, které jsem dostal koupit od známých rolníků i řezníků. Do Žamberka jezdili nakupovat i známí herci Vydra, Štěpánek a jiní. Do vlaku jsem si vždy schválně vzal tvarůžky – olomoucké syrečky - , jejichž „vůně“ mne zachraňovala od přísnějších prohlídek, i když jsem často jejich část rozdat aspoň na pochutnání.
Poslední návštěvu v rodině Slavíčkově jsem vykonal ve středu 3. června 1942, v den umírání kata českého národa Reinharda Hendricha, kdy už platilo stanné právo a nádraží byla přísně hlídána. Dr. Fr. Slavíček ležel v posteli a velmi důrazně žádal, abych se u nich nezdržoval, hned odejel opatrně domů. Jeho paní mi vykládala, že Němci jsou na stopě jejich skupiny, abych vše ukončil a dobře zničil. Dr. Slavíček při rozloučení vzrušeně řekl: „Upozornili jsme Dr. Beneše, aby atentáty nebyly prováděny, že způsobí mnoho škod, ale on na rady nedbal. „ Tím mé působení skončilo. Ve vlaku jsem byl zapsán, krátce na to povolán k výslechu na gestapo v Pardubicích. Když jsem koktavě i ustrašeně říkal, že jsem byl v Praze služebně, prohlížel si starší vyšetřovatel mé doklady, uviděl německý křestní list a povídal mladšímu: „ Pusť ho, vždyť je to Österreicher (Rakušan), to snad poznáš podle dialektu“. Dobře jsem mu rozuměl a byl jsem rád, že mne křestní list z Dolních Rakous zachránil.
Podle zjištění 21.6.1945 bratra Dr. Fr. Slavíčka, vrchního adjunkta ředitelství drah v.v. Karla Slavíčka, bytem Praha-Vršovice, Bechyňská 906, Dr. František Slavíček i celá jeho rodina, manželka, 18 letý syn a dokonce i 15 letá dcera byli v Mauthausenu dne 24.10.1942 popraveni. O tom jsem se přesvědčil později podle úředně vydaných seznamů popravených osob. Karel Slavíček v roce 1957 zemřel, jeho mladší manželka nebyla o zapojení do odbojových skupin zasvěcena a tak jsem ztratil posledního svědka, takže jsem v r. 1969 ani nepožádal o rozšíření mého osvědčení dle zák. 255/46 Sb. za dobu odboje od ledna do června 1942. Měl jsem však to štěstí, že jsem nebyl uvězněn a dožil jsem se radostných chvil osvobození.
Na závěr připomenu ještě jednu episodu. Žamberk byl vlastně již od soboty 5. května 1945 spravován ilegálním revolučním národním výborem, i když v kasárnách byla ještě německá posádka. V neděli a pondělí se začali stahovat z hor partyzáni a já jsem dostal úkol vybudovat v nemocenské pojišťovně, kde jsem bydlel, ošetřovnu pro případ první pomoci raněným partyzánům i ruským vojákům. Nejbližší nemocnice byla až v Rychnově nad Kněžnou. Náš soused MUDr. Kumpošt se ochotně ujal úkolu lékaře a já tlumočníka, protože jsem se po celou dobu okupace učil u manželky jednoho utečeného čs. důstojníka ruštině. Po přípravě v pondělí jsme v úterý 8.5. rozšiřovali letáky o konci Velkoněmecké říše. Hlavní nápor v ošetřovně, vyznačené velkým praporem s červeným křížem, byl ve středu 9. května 1945 brzy ráno a pak po celé 3 dny. Vždyť kolem naší ošetřovny přejelo a přešlo na 8O 000 rudoarmějců 4. ukrajinského frontu pod velením hrdiny Sovětského svazu maršála Andreje Ivanovice Jeremenka, kteří spěchali od Ostravy osvobodit Prahu.
Jedno z těžkých zranění utrpěl od německých vlkodlaků, potulujících se v blízkých lesích, vyšší sovětský důstojník, jehož sluha ho přinesl do ošetřovny. Ale lékaři v civilu nedůvěřoval, prý je to Germán a ten by ho mohl ještě otrávit. Ptám se: „A komu bys důvěřoval?“ „Českému důstojníkovi“ odpověděl. Tak milý Dr. Kumpoš se rychle převlékl do tísnící uniformy čs. záložního důstojníka, rudoarmejec byl spokojen a raněný důstojník řádně ošetřen a ponechán v připraveném pokoji. Další radost nám způsobilo to, když druhý den se zastavil v naší ošetřovně také bratr raněného důstojník, s nímž se již dlouho neviděl a oba byli velmi spokojeni, že se koncem války setkali. To byl jejich i náš nejradostnější zážitek z celé války.
Jan Daněk
Znojmo, nám. Vítězství 6
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář